Syndrom vyhoření či vyhasnutí byl v květnu oficiálně prohlášen a kodifikován jako nemoc. Máte pocit, že se vás tento syndrom týká? Jaké syndrom vyhoření doprovázejí příznaky a co vám může pomoci?

Vyhoření

Syndrom vyhoření, z anglického “burnout”, byl poprvé popsán již v 70. letech minulého století. Jedná se o specifický psychický stav, který zahrnuje pocit vyčerpání, a to nejen fyzického, ale také psychického, kognitivního a emočního. Tento stav se velmi často vyskytuje u profesí, které zahrnují velmi častý styk s lidmi a velkou zodpovědnost. Syndrom vyhoření vychází nejčastěji z chronického stresu, který osoba zažívá. Stres pochází nejčastěji z vykonávané pracovní činnosti, ale mnohdy ho doprovází i zátěž z osobního života.

Rizikové profese

Rizikem jsou ohroženy především profese, u kterých jsou kladeny velké nároky na výkon, neustálou pozornost, stresové situace, náročnou pracovní dobu apod. Často jde o profese, jejichž výkon je spojen s velkou odpovědností. K syndromu vyhoření často dochází ve chvílích, kdy se profesní očekávání míjí s profesní realitou. Syndrom vyhoření nejčastěji postihuje osoby, které pracují v tzv. pomáhajících profesích, tedy lékaře, zdravotní sestry, učitele, psychology, sociální pracovníky apod.

Je to nemoc

V květnu tohoto roku WHO (Světová zdravotnická organizace) kodifikovala tento syndrom jako nemoc v Mezinárodní klasifikaci nemocí.

Fáze

Syndrom vyhoření nenastane jen tak sám od sebe. Má celkem čtyři fáze. Fáze 0, tzv. předfáze, ve které se jedinec snaží vydatně pracovat, a to i přesto, že není schopen požadavkům dostát či jeho snaha není dostatečně ohodnocena. V 1. fázi jedinec nezvládá práci vykonávat a začíná se dostávat do stresu. Ve 2. fázi se mohou vyskytnout již symptomy neurózy, tedy úzkost, stres, pocity nedostatečnosti. Ve 3. fázi začíná osoba ztrácet snahu situaci zvládat a nahrazuje ji pocit přesně opačný, tedy že je lepší nedělat nic. Vytrácí se zájem, nadšení a snaha, dostavuje se zklamání, únava a pocity naprosté vyčerpanosti ze života.

Příznaky

Syndrom vyhoření je doprovázen únavou, pocity úzkosti a depresemi, poruchami soustředění a spánku. Objevují se samozřejmě také další tělesné potíže týkající se trávicího traktu, kardiovaskulárního systému či sexuality. Převažuje pocit nespokojenosti a jedinec je náchylný ke vzniku závislosti na psychoaktivních látkách, jako je například alkohol či tabák. Jedinec ztrácí chuť do práce i do života, mizí činorodost a převládají pocity zklamání a smutku.

Co pomůže?

Při léčba se používají psychologické přístupy, především psychoterapeutické. Pomůže však samozřejmě i opora rodiny, přátel a kolegů z práce. Důležité je, aby měl jedinec chuť tuto situaci změnit a pracoval na svém přístupu k životu. Klíčové je hledat nové důvody, smysly života, které v něm znovu probudí radost a pozitivní přístup.

Prevence

Důležitá jsou samozřejmě již preventivní opatření, která souvisí s postojem člověka ke své práci. Nutné je hledat v práci smysl, ale neměla by být jediným zájmem, který člověk ve svém životě má. Nesmírně důležité je udržovat zdraví sociální život, trávit čas s rodinou, přáteli, najít si další zájmy a užívat si aktivního i pasivního odpočinku.