Při poskytování první pomoci je třeba zachovat určitý postup. který vyžaduje rychlou a správnou orientací při zhodnocení stavu raněného. Nejprve si představíme situaci při úrazu, která jeho vznik a charakter ovlivnila, je to nutné zvláště tehdy, je-li postižený v bezvědomí a je-li zdánlivě mrtvý. Udaje zjištěné zachráncem poslouží pak lékaři při odborném zásahu.

Je třeba nejdříve zjistit:

1. okolnosti úrazu,

2. dobu vzniku úrazu,

3. prostředí.

Po prohlédnutí raněného určujeme:

1. druh a vážnost úrazu,

2. způsob ošetření,

3. prostředky první pomoci podle daných možností a situace.

Naposled se provede:

1. zabezpečení materiálních prostředků,

2. vlastní výkon první pomocí,

3. odvoz raněného k odbornému ošetření.

Při těžkém zranění (tepenné krvácení, bezvědomí, dušení) je bezpodmínečně nutná rychlá pomoc. Nemá-Ii zachránce po ruce prostředky první pomoci, musí mu je co nejrychleji opatřit někdo jiný, pomocník, kterého si zachránce přivolá. Všechno se musí dít v době co nejkratší, ale tak, aby tím neutrpěla hodnota poskytované první pomoci.

Zacházení s raněným

Při poskytování první pomoci je důležité, abychom uměli správně zacházet s raněným a znali vhodný způsob svléknutí oděvu. je to třeba zejména při zlomeninách, velkém krvácení, při bezvědomí, popálení a poleptání. Otáčení a tahání raněného za vykloubené a zraněné údy stupňuje bolest a vede k vážným následkům poranění, k šoku.

Raněného je nutno správně uchopit, zdvihnout, a vyžaduje-li to situace, i odnést. Nesmí se tahat nebo dokonce zdvihat za poraněné končetiny. Musíme ho šetrně zvedat odspodu. Často je zapotřebí pomocí dvou i tří lidí. Je-li raněný při vědomí, přidrží se zachránce kolem krku. Při první pomoci, zejména při popálení a poleptání některých části těla, bývá nutné, aby zachránce raněného svlékl. je-li poraněna horní končetina, je třeba nejprve svléknout zdravou končetinu. Zraněnému opatrně stáhneme rukáv, přičemž celou končetinu zespoda podepíráme. Podobně se uvolňují dolní končetiny z kalhot. Jestliže se oděv raněného svléká obtížně, rozpářeme jej v místě švů. Při svlékání a zouvání raněného je zapotřebí pomocí dvou zachránců. Nad místem krvácení stačí většinou jen rozříznout oděv. Při popáleninách, jsou-li šaty přilepeny nebo dokonce přiškvařeny ke kůži, postupujeme tak, že látku dokola odstřihneme, ale nestrháváme. Taková místa se pak přímo obvazují. Zacházení s raněným je důležitou částí první pomoci. Nesprávné zacházení snižuje účinnost první pomoci!

Prostředky první pomoci

První pomoc se neobejde bez použití zdravotnického materiálu. Praktická potřeba si vyžádala výrobu souborů prostředků první pomoci lékárničky, skříňky a zdravotnické brašny, které mají být v každé domácnosti, ve škole, dílně a v motorovém vozidle. Jsou situace, kdy tyto prostředky musíme nahradit materiálem, který je v daném okamžiku po ruce. Jde o tzv. improvizované, provizorní prostředky. V lékárničkách nebo skříňkách první pomoci jsou standardní, továrensky vyrobené prostředky první pomoci: obvazový materiál, léčiva, dezinfekční prostředky a jednoduché nástroje. Z obvazových prostředků jsou zvláště výhodné kapesní obvazy.

Při neodkladném poskytování první pomoci v domácnosti, na poli a na cestách se používají improvizované (provizorní) prostředky, tj. čistý kapesník, prostěradlo, ručník nebo i části prádla. Ke znehybnění zlomených končetin poslouží hůl, prkénko, deštník, pravítko apod. Z lyží, sáněk i větví stromů lze vyrobit nouzová nosítka. Je zapotřebí, aby se rozšířilo používání standardních prostředků, které jsou pro první pomoc nejdokonalejší a nejúčinnější.

Po těžkých úrazech, kdy postižený člověk vypadá jako mrtvý, je tato otázka velmi důležitá. Zjistí-li se totiž jen zcela nepatrné projevy života a vyloučí se jistě příznaky smrti, musíme okamžitě začít s kříšením. Pokud není čas zjišťovat. je-li raněný živ nebo mrtev, je vždy nutno začít s kříšením, abychom nedbalosti nezpůsobili smrt ještě žijícího člověka.

Takové situace vznikají po pádech z velkých výšek, při dopravních a železničních nehodách, zasypání. zadušení, utonutí, kdy bývá raněný v hlubokém bezvědomí. Nejčastěji jde o poranění lebky, o zhmoždění hrudníku nebo břicha. Raněný leží bez pohnutí a někdy nejsou ani viditelné známky poranění. Je živý, nebo mrtvý? Nejdříve musíme hledat projevy života.

Projevy života

Zjištění tlukotu srdce pomocí hmatu nebo sluchu vlevo pod prsní bradavkou je prvním neklamným znamením, že raněný ještě žije. Tep se zjišťuje na krku, kde je největší tepna krkavice, nebo na palcové straně předloktí. Dýchání zjišťujeme podle pohybů hrudníku, podle zamlžení (orosení) lesklé plochy sklíčka nebo zrcátka, kterou přiložíme těsně k nosu a ústům raněného, nebo podle pohybu vaty, kterou přidržíme u nosu, popřípadě i u úst raněného. Další známkou života je zúžení zornice při prudkém osvícení. Můžeme je pozorovat v okamžiku osvětlení oka elektrickou lampičkou nebo při náhlém odkrytí oka předtím zakrytého. V hlubokém bezvědomí však může tento úkaz chybět.

Projevy života jsou neklamným důkazem, že první pomoc okamžitě poskytnutá může být učinná.

Příznaky smrti

Přestane-li pracovat srdce a zastaví se i dýchání, nastává smrt. Tělu chybí kyslík, což se projeví odumřením mozkových buněk. Proto se při kříšení musíme zaměřit na činnost srdce a plic. Smrt má dvě období – klinické a biologické. V klinické smrti, která trvá 5 až 7 minut, člověk už nedýchá a nebije mu srdce, ale tkáně dosud nepodlehly rozkladu. V tomto období je možno

tělo ještě přivést k životu, dokud nedošlo k těžkému poškození mozku, srdce a plic. Po 8 až 10 minutách nastává biologická smrt, kdy už není možnost záchrany. Máme-li určit, zda je raněný mrtev, vycházíme z projevů klinické a biologické smrti, z tzv. nejistých a jistých známek.

Nejisté známky smrti

Raněný nedýchá, nebije mu srdce, nereaguje na píchnutí špendlíkem, zornice nereagují ani na silné svícení. Pokud si nejsme jisti, že máme před sebou mrtvého, jsme povinni poskytnout pomoc v plném rozsahu.

Jisté známky smrti

Z prvních známek na očích je zkalení rohovky oka a její vysýchání. Při stisknutí oka ze stran prsty zúží se zornice a připomíná vzhledem kočičí oko. Tělo začíná tuhnout od hlavy, a to za 2 až 4 hodiny po smrti. Postupně chladne, objevují se posmrtné skvrny modravě barvy, které vznikají přesunem krve do níže uložených částí těla. U mrtvoly ležící na zádech je najdeme na bedrech, hýždích a na lopatkách. Při poloze na břiše jsou skvrny na obličeji, na prsou a na příslušných částech končetin.

Zdroj: J. Junas, PAPP