Byla šestadvacetiletá, naprosto zdravá a aktivní. Sylvii se jednoho dne změnil život kvůli jisté neviditelné nemoci. Ani její komplikovaná režimová opatření jí však nezabránila k tomu, aby si splnila svůj sen.
Po návratu domů strávila měsíc v nemocnici
Vše začalo po šesti týdnech od jejího návratu z New Yorku domů do Austrálie. Bylo jí opravdu mizerně. Nedokázala stát. Ve stoje totiž pociťovala obrovskou nevolnost, migrénu, zamlžení mysli a pocit na omdlení.
Sylvie podstoupila test na nakloněné rovině, během kterého se monitorují veškeré životní funkce a sledují se jejich změny. Krátce poté se dočkala své diagnózy. Ta zněla, že trpí syndromem posturální ortostatické tachykardie.
Někdy ji můžeme mít, ale nevíme o ní
Tato neviditelná nemoc může v člověku přebývat, aniž by si jí všiml. Ovlivňuje autonomní nervový systém, kdy dochází k chybné komunikaci mezi parasympatickým a sympatickým nervovým systémem.
Tachykardie, nevolnosti, migréna byly konstantní. Sylvie se s tím vším musela naučit žít. Snažila se také porozumět svému tělu. V prvních dnech to bylo nejnáročnější. Pokud to šlo, přemístila se z postele na gauč, přičemž pociťovala rychlý srdeční tep, nevolnost, točení hlavy, návaly horka, pocity na omdlení a zamlžení mysli.
Jejím denním chlebem byla i četná medikace. Léky na snížení srdečního tepu, proti nevolnosti a proti závrati. Sylvie ale věděla, že tudy cesta nevede. Začala si všímat spouštěčů jejího stavu a naslouchala jejímu tělu.
Měla plány, které chtěla naplnit
Nastudovala si autoimunitní protokol a jeho jídelníček. Začala dodržovat paleo dietu a jedla pouze rostlinné produkty. Vynechala cukry, škroby, obiloviny a nastartovala režim alkalózy.
Do svého denního programu zahrnula akupunkturu, která zlepšovala její krevní tlak a prokrvení. Dále se začala věnovat i józe. Zároveň se musela učit couvnout, když měla pocit, že se vše daří a chtěla tak zrychlit své tempo. Pochopila, že přijetí její nemoci jí může pomoci k dosažení jejich cílů.
Naučila se žít s neviditelnou nemocí
Vydala se vstříc magisterským studiím na univerzitě specializované na předškolní výchovu. O jejím stavu řekla veřejně i všem vyučujícím. Poučila je, aby ji v případě jejího pocitu na omdlení prostě dali nohy nahoru.
Jejím snem bylo založení Montessori školky
Již prvním rokem studia na univerzitě se Sylvie rozhodla nalézt dům, který bude moci částečně využít jako školku. Byla to obrovská výhoda, že nemusela cestovat za zaměstnáním. Sen se splnil a ona si mohla pracovní dobu korigovat podle svých fyzických možností. Magisterské studium se jí povedlo ukončit na výbornou.
Montessori školka po šesti letech prosperuje naplno. Bude zapotřebí větších prostor. Sylvie nadále pracuje nejen na své vysněné kariéře, ale čím dál lépe zvládá své tělesné projevy.
Některým věcem v životě nerozumíme, ale to co se děje s naším tělem, může být odrazem stresu. Můžeme to vzít jako překážku, ale i jako výzvu poznat své životní priority.
Zdroj: Sylvia Arotin pro MedicalNewsToday.com.
