Silný oddenek této význačné vodní rostliny se plazí pod vodou v bahně a vyhání dlouze řapíkaté listy, jejichž čepel plave na vodní hladině. Délka řapíku je závislá na hloubce vody, v níž rostlina roste – někdy jsou řapíky až přes 2 m dlouhé. Čepel je vejčitě okrouhlá naspodu úzce srdčitá, s laloky sblíženými až se překrývajícími na špičce zašpičatěle eliptičnými: jejich vnitřní strany nejsou nikdy rovnoběžné. Poměrně veliké, bílé a slabě vonné květy vyrůstají na dlouhých stopkách a rozevírají se nad vodní hladinou. Jsou složeny ze 4 zelených, podlouhle vejčitých kališních lístků, jež později opadávají, a z 15-18 bílých korunních lístků, které směrem do středu květu znenáhla přecházejí v tyčinky. Vnější lístky korunní jsou jen o málo delší kalicha a nejvnitřnější tyčinky mají nitky rozšířené. Dolejší 2/3 semeníku jsou porostlé tyčinkami. Jeho blizna má 6-16 paprsků, je silně vydutá a často napurpurověle zbarvená. Za plodu se mění semeník ve vejčitě kulovitou tobolku, která bud‘ nepuká, nebo puká nepravidelně. Leknín kvete od července do září.
Roste roztroušeně ve stojatých nebo mírně tekoucích vodách v rovinatých krajinách, a to skoro v celé střední Evropě (na západ sahá až do Alsasko-Lotrinska, na jih do Štýrska a Tyrolska). U nás je rozšířen v Polabí, Podrudohoří a v jižních Čechách a na mnoha místech na Moravě a ve Slezsku. Hojně se také pěstuje pro ozdobu v zahradních jezírkách.
Podobá se velice druhému druhu, který u nás roste, totiž leknínu bílému – Nymphaea alba L. Květ tohoto leknínu má bliznu plochou, žlutou, vnitřní tyčinky mají nitky čárkovité, nerozšířené a porůstají semeník až skoro nahoru. Vnější plátky korunní jsou delší než kalich. Roste na podobných místech jako leknín bělostný nejen u nás, ale téměř v celé Evropě. Dříve oba tyto druhy leknínu byly považovány za druh jediný a teprve český botanik Presl je správně rozlišil.
Zdroj: A.Pilát, O.Ušák
