Květák či karfiol (Brassica oleracea botrytis var cauliflora) znám byl nejdřív v Egyptě — v 16. stol. Druhy dělí se na dvě skupiny, totiž ranné a pozdní, tyto dorůstají teprve o 4-6 týdnů později než prvnější. Vzorem ranných je Haagův zákrsek, pozdních italský. Všecky ranné, v letě dospívající druhy daří se skoro výhradně toliko ve vlhkém podnebí nebo v zahradách, kdežto druhy pozdní dají se v jakékoli poloze i na poli pěstovati. V zahradách je však možno i jinak ranné druhy pro pozdní spotřebu s výhodou pěstovati.
Květák vyžaduje k dokonalému vývoji nejlepší, v plné síle stojící, hluboko zpracované půdy, v poloze spíše vlhčí než suché. Poloha v údolí s vlhkým vzduchem jde mu zvlášť k duhu. Nejlepším hnojivem je hovězí mrva, občasné zalévání rozředěnou močůvkou a fekaliemi nebo guanem (půl kg. na 150 litrů vody), jde mu velmi k duhu. Semeno seje se ve velmi různých dobách. Výsev pro venek provádí se v březnu na poloteplé pařeniště, rostliny se později do jiného pařeniště přepichují, načež se teprve od konce dubna na venek vysazují. Druhá sadba může následovati 4 týdny za prvnější, načež se ještě ku třetímu výsevu ran-ných druhů může přikročiti obyčejně v červnu. Též lze vysíti ranný a pozdní druh současně vedle sebe, tím získá se nepřetržitá sklizeň, jelikož po posledních ranných následují ihned první z pozdních. Při žádné jiné zelenině není přepichování tak důležité a nutné jako při květáku, snadno se může státi, že celá sadba přepadá — podehnije — což při přepichované sadbě nikdy se nestavá ; také se tím vypěstují mnohem statnější rostliny. Květák vysazuje se obyčejně do 2 neb 3 řad na záhonu na vzdálenost 60-70 cm; při sázení přihlížíme k tornu, aby každá rostlina měla dobře vyvinuté srdéčko, zdravé bílé kořínky a hladký stvol. Pro nejrannější sadbu pěstují se skoro vždy sazeničky z podzimního výsevu, přezimované v pařeništi nebo i v hrnkách v místnosti o zcela nízké teplotě. K tomu cíli seje se semeno některého ranného druhu již v září na studené pařeniště, a mladé rostliny se hned, jak děložní lístky vyspěly, na jiné pařeniště bez čerstvého hnoje přepichují, a to do trochu těžší země, na vzájemnou vzdálenost 6 až 8 cm, tak aby se rostliny navzájem mnoho nestýkaly. Květák vyžaduje trvale pečlivého opatrování, pilného okopávání, přihrnutí země ku kořenům a vydatného zalévání odraženou vodou.
Když „růže“, vlastně zdužnatělé květenství, začínají se vyvinovati, přelomí se nad ně vyniklé listy, aby srdce rostliny zakryly, čímž růžice delší dobu pěknou bílou barvu podrží. K rychlení brává se skoro výhradně „Haagův zákrsek“, který je ze všech druhů nejnižší, má nejmenší nať a též nejdřív ze všech dospívá. Semeno seje se v první polovici září na studeno, později se sazenice přepichují ; kdyby snad následkem příznivé povětrnosti přílišně urostly, musí se ještě jednou řidčeji přepíchati. Dokud povětrnost dovoluje snímají se • na den okna a toliko při mrazu se znovu položí. Posléz, když mrazy trvale nastoupí, přikryje se pařeniště slaměnkami i prkny, dle potřeby též vrstvou suchého hnoje, pařeniště se rovněž i dobrým obkladem hnoje opatří. Světlo a vzduch poskytuje se po celou zimu jak jen možno. Stane-li se, že zůstane pařeniště několik týdnů přikryto, je nutno při opětném odkrytí velmi opatrně si počínati, aby rostlinky slunci a vzduchu opětně přivykly. První pařeniště založí se kol vánoc do poloviny ledna, ovšem, připouští-li to povětrnost, jinak musí se to odložiti až na první polovinu února. Pařeniště založí se jen poloteplé, nejlépe z poloviny hnoje a poloviny listí. Byla-li v lednu první pařeniště založena, přikročí se k výpravě druhých v únoru, i nyní dělá se pařeniště jen poloteplé, k čerstvému hnoji přidá se starý vychladlý. Vrstva hnoje dává se až na 15 cm.od skla a sází se za 5-6 dní po založení. Vrstva země stačí v síle 20 cm. Pod každé okno sází se dvě řady květáku, mezi nějž se vysadí do středu dvě řady a po stranách řádka salátu. Místo salátu vysévá se často ředkvička. Kdykoli zem vyschne, musí být zalévána; za dne větrá se tolik co možno, na noc se ale okna kryjí dvoj-neb trojnásob slaměnkami. Kdyby obklad příliš slehl, musí být doplněn nebo ještě lépe obnoven, aby mráz ze stran nepronikl. Když postupem vzrůstu a povětrnosti rostliny až pod samé okno dosahují, nutno pařeniště zvýšiti ; buď se celé pažení popotáhne do výše a náležitě vypodloží, nebo se se všech stran o jedno prkno vyvýší. V březnu bývá povětrnost již dosti mírná a tu se počnou okna sejímati, na noc se však opět vše přikryje. Bylo-li by oken jinam zapotřebí, upraví se nad pařeništěm síť z latí a na tu se na noc slaměnky rozbalují, čím více tepla přibývá, tím více musí se zalévati. Od konce dubna počínají se růžice vyvinovati a musí se záhony častěji přehlížeti a listy nad růžicemi podlomiti, aby se větrání a spálení sluncem předešlo. Růžice buď i později vždy pečlivě chrástem zakrývána. Jakmile růžice počíná se rozdělovati — rozpraskovati — musí se vyříznouti, jelikož stane se znenáhla méněcennou. První sklizeň nastává obvykle v květnu. Pro jarní venkovskou kulturu béře se rovněž Haagovský druh a týmž způsobem, jako k rychlení vypěstovaných sazenic. Není-li však přezimované sadby po ruce, dělá se výsev v lednu. Semenáčky přepichují se začátkem března na studené pařeniště, načež se ku konci dubna na venek vysazují. Kde je výslunný záhon podél stěny a zásoba slaměnek po ruce, může se sázeti mnohem dříve, musí se ale vždy na noc krýti. Na záhony o šířce 130 cm sází se do dvou řad na vzdálenost 45-60 cm. Čím více teplota stoupá a pěknější povětrnost panuje, tím vydatněji musí se zalévati. Venkovský ranný karfiol dospívá koncem června. Aby sazenice pro venek určené předčasně nerostly a nevyslábly, drží se již od února hodně suše; při tom co nejvíce vzduchovati a při slunci stíniti je stejně nutné. Pro letní pěstování osvědčuje se nejlépe květák erfurtský; semeno seje se na konci dubna nebo na začátku května na chráněné místo v zahradě; kvůli ušetření přepichování může se síti řidčeji. K vysazování přikročí se v červnu; ošetřování ne-liší se ničím od předchozího, toliko že ochrana před mrazy odpadá. Sklizeň nastává v srpnu. Pro letní sadbu hodí se hutnější, méně kyprá zem lépe než příliš propustná, jelikož se tak rychle neprohřívá a vláhu nevypařuje, a vláhy má květák vždy velice zapotřebí.
Pro podzim hodí se lépe pozdní druhy než ranné. Semeno pro tu dobu seje se ku konci června na zastíněný záhon, rovněž do svobody, načež se rostliny v červenci na záhony vysazují. Pro tuto sadbu je zapotřebí zvláště silné země a hlubokého zpracování. Sazenice sází se na 60 cm od sebe. Dokonalý zdar je dvojnásob závislý na vydatném zalévání a přihnojování. Květák tohoto období dospívá teprve od října a zůstane až do listopadu venku státi. Rostliny, které až dosud růžice nevyvinuly, musí se před většími mrazy vyndati a někam, kde nemrzne, založiti. Nejlépe hodí se k tomu hluboké pařeniště, kamž se rostliny z větší části listů pozbavené na stojatě založí, aby do vánoc růžice vytvořily. Že se musí takové pařeniště před mrazy dobře opatřiti, je samozřejmé. Dospělý, plně vyvinutý květák nedá se na dlouho uchovati, jelikož záhy hnije, nejdéle ještě vydrží na košťálu, zbaven velké nati a uložen do sklepa; tak udrží se přes 4 týdny. Stejně dlouho udrží se uřezané růže v uzavřené, tmavé místnosti, kde nemrzne. O něco déle vydrží květák, ukládá-li se po způsobu pařížském. Růže uřezají se s delším koštálem, zbaví většiny listů, jen několik nejmladších se ponechá, tak rozvěsí se na bidla – koštiálem vzhůru – do suchého, vzdušného sklepa. Hojné a časté vzduchování je podmínkou úspěchu; kdyby mrzlo a nemohlo se vzduchovati, musí se vzduch žhavým uhlím vysušovati, aby se vlhku předešlo. Takto uschované růže trochu sice vyschnou, to však nahradí se napučením, košťál se trochu zkrátí, na několika místech naškrábne a tak na 24 hodin do vody posadí, hlavice však zůstane suchá. Při pěstování na semeno platí skoro táž pravidla, jako pro všechny ostatní koštáloviny, jediné tolik dlužno připojiti, že semenice květáku, ať ranného nebo pozdního, musí býti zasety v podzimu, přezimovány pod sklem, aby se přes jaro v statné, rostliny vyvinuly. Z těch pak zvolí se ty, které vlastnosti druhu nejlépe opětují a pěkně vytvořeno, veliké růže nasadily. Na semeno označené se nepodlamuji, naopak musí se přihlížeti, aby nebyly ničím zastíněny. Vše, co se ukáže být nedostatečně vyvinutým, se vytrhá, zvlášť to platí o takových, které padlím trpěly nebo jichž růže předčasně prorůstají. K dobrému nasazení semeno je zapotřebí, aby bylo ku vzájemnému sprášení více rostlin pohromadě. V době po květu nutno zálivkou rozředěnou hnojůvkou přispěti. Semeno uchová se nejdéle klíčivé, ponechá-li se v luskách.
Z původního znění Katechismu zelinářství z přelomu 19./20. století, z dob Františka Ferdinanda d’Este
