Vytrvalá bylina vyhánějící z podzemní vejčité, zlatožluté a až 5 cm dlouhé, z většího počtu dužnatých šupin složené cibule vzpřímenou, oblou, lysou nebo výše krátce chlupatě drsnou, zelenou nebo červeně skvrnitou lodyhu, která hlavně v prostřední části je porostlá listy. Ty jsou podlouhle kopinaté až kopist’ovité, přišpičatělé, se 7-11 žebry, krátce chloupkatě brvité a až 15 cm dlouhé, spodní a nejhořejší střídavé (jednotlivé), prostřední sblížené po 5-6 do přeslenů. Konečné květenství je volný hrozen, složený ze 3-10 (40) květů, které jsou velmi krásné, obloučnatě dolů skloněné. Tvoří je šest okvětních lístků podlouhlého tvaru, 3-3,5 cm dlouhých a půvabně nazpět zatočených, špinavě světle nachových, s tmavšími skvrnami a brvitou medovou rýžkou, na hřbetě a na špičce málo chlupaté. Šest tyčinek má pohyblivé a červeně zbarvené prašníky. Svrchní semeník, ze 3 plodolistů složený, nese dvakrát delší, prohnutou čnělku, na konci s tlustou, trojlaločnou bliznou. Plod je tobolka až 3 cm dlouhá, čihovitá a ostře hranatá, obsahující četná plochá, světle hnědá, 6-8 mm dlouhá semena. Kvete v červenci a v srpnu.
Roste roztroušeně v listnatých lesích a v křovinách, hojněji v hornatějších krajinách, v nížinách řidčeji, s oblibou na půdách vápencových. Je rozšířena z nížiny až do alpínského pásma skoro v celé Evropě (kromě nejsevernějších krajů) a v mírné severní Asii. Na Východ zasahuje až do Japonska. Vařené cibule této rostliny se v Sibiři místy jedí. Někdy se setkáváme s lilií zlatohlavou i v zahrádkách, kde se pěstuje pro ozdobu.
Zdroj: A.Pilát, O.Ušák
