Řepa červená neboli salátová (Beta vulgaris hortensis) jest ze všech desertních kořenovin nejrozšířenější a to vším právem: snadné pěstění, způsobilost k delšímu a jednoduchému uložení a laciná úprava jako pokrmu jsou činitelé, jež k všeobecné oblibě napomáhají. Jest celá řada odrůd, které jednak tvarem, jednak barvou kořenů se rozlišují. Pro trhy jsou oblíbenější druhy s kořenem delším, vřetenovitým, kdežto pro panské kuchyně bývají vyhledávány tvary více ploché, jsouť v dužnině o něco jemnější.
Řepa libuje si ve výživné, v staré síle stojící půdě, která má být již v předchozím podzimku dobře zpracována. Je-li pohnojení půdy nutné, tož má se to státi jen zcela setlelým hnojem. K setí přikročí se od polovice dubna a seje se buď rozhozem nebo do řad. Při malé spotřebě seje se na pokraje záhonů některé jiné pozdní zeleniny, např. kol mrkve a petržele. Vzešlé rostliny se dle toho, jaká odrůda byla seta a jak dobrá je půda, osamocují na všestrannou vzdálenost 20-30 cm. Příliš velké mezery nejsou na prospěch, řípa narůstá přílišně a není takto hledána. Během léta se záhony plejí a okopávají. Řepa může se také zcela dobře po hustší setbě jednotlivě na jíná místa přepichovati, po přesazení musí se ale sazeničky zalíti.
Při přesazování dbejme o to, aby kořen přišel cele kolmo. Je lépe kořen zkrátiti, než aby snad byla špička při vsunutí sazenice do jamky vzhůru otočena. Metody té však se málo užívá. Ku dobývání řepy přikročí se v říjnu; vyhněme se každému většímu poškození při tom, jelikož poraněním ubývá štav a tím jest jakost řepy ohrožena. Stejně není radno krček s natí odkrajo-vati; stačí, když se veškerá nať až na malé srdéčko oláme. K ukládání je nejlepší sklep, kdež se řepy do písku zahrabávají; tak mohou se kdykoli v zimě vybírati. Na semeno vybírají se hned při dobývání ony rostliny, které se pěkně vytvořenou bulvou a hodně tmavým listem vyznamenávají, přezimují se jako ostatní, na jaře pak se vysazují.
Z původního znění Katechismu zelinářství z přelomu 19./20. století, z dob Františka Ferdinanda d’Este
