Celer či miřík (Apium graveolens) jest sice rostlina dvouletá, pro potřebu kuchyně dospívá však již v prvním roce. Částí, kvůli níž se pěstuje, je kořenový krček, který v zkrácenou, nepravidelně zakulacenou bulvu velikosti pěstě narůstá. Vnitřek její je jemně dužnatý, chuti nasládlé, aromatické.
To, co v cenníkách bývá pod různými jmény nabízeno, jsou vesměs jen mistrné odrůdy, nebot zvlášť charakterních druhů není. Celer vyžaduje k dobrému zdaru čerstvou, nejvýš výživnou, v předchozím podzimu hluboko zpracovanou a na jaře opětovně kompostem pohnojenou půdu. K prvnímu výsevu — ku konci února — používá se mírně teplého pařeniště. Semeno seje se řídce a jen zcela málo se- pokryje, musí se však v stejnoměrném vlhku udržovati, aby v čas vzklíčilo. Po dosažení 6 lístků přikročí se ku přepichování do nově založeného, jen mírně teplého pařeniště na vzdálenost 7 cm., hodně blízko skla. Do polovice května bývají rostliny k vysazení dostatečně urostlé. Na připravené záhony sází se sazenice do řad na vzdálenost 30 cm a ihned se potom důkladně zalejí. Obvyklé zkracování kořenů a nati nemá naprosto nijakého účelu, leda, že by se tím předešlo příliš vytáhnutým rostlinám sklesnouti a při zalití se zaplaviti. Je-li povětrnost tuze suchá, udělají se asi 10 cm hluboké rýhy, do nichž se sazenice nasází, načež se po zalití zem teprve přihrne; tím udrží se na kořenech vláha mnohem déle. Asi v polovici března učiní se druhý výsev, buď na studené pařeniště, nebo na teple položený záhon ve svobodě. Z této setby vypěstované sazenice jsou vždy pěknější, než ony z prvnější, jsou ale značně později k potřebě. V dalším průběhu žádá celer několikeré okopání, pokrytí země hnojem a především jiným vydatného zalévání nebo ještě lépe — tam, kde to možno — zaplavování. Celer roste původně na březích mořem zaplavovaných a proto nelze se diviti jeho žádostivosti po vláze. Aspoň jednou za měsíc musí se mu poskytnouti za pochmurného dne silné dávky močůvky. Znamenitě osvědčilo se pro celer rybí guano. Komu záleží na vypěstování úhledných, pěkně, oble zakulacených kořenech, ten neleniž v době pozdního léta čas od času všecky spodní listy sloupati a bulvu povrchně oškrábati; stačí, když ponechají se tři neb čtyři vyvinuté listy, vše ostatní může se odloupati. Naproti tomu nedoporučuje se odřezávání kořenů, tím se jen rostlina seslabuje, ale část nadzemní nikterak neposílí. Odřezání kořenů má se díti teprv při vydobývání před ukládáním na zimu, a sice tak, že se nechají takto očištěné celery asi po 8 dnů oschnouti, načež se teprve zazimují. Pro trh váže se toliko mladý celer do otýpek i s natí obyčejně po šesti, v zimě prodává se jednotlivě nebo na kopy. Celer pěstuje se skoro vždy s nějakou mezisadbou, mezi ranný seje se řetkvička nebo sází se salát.
Na zimu ukládá se celer do sklepa, do pařeniště nebo do jam, které se slamou kryjí. Dobývá se ze země obyčejně od konce října co možno za sucha,při čemž se všecko listí až na srdce odstraní. Získání semene nedělá valných obtíží. Hned v podzimku vyberou se nejpěknější bulvy, založí se do písku ve sklepě, načež se na jaře na vzdálenost 45 cm na venek vysází. Semeno dozrává obyčejně od konce srpna. Tím, že celer dá se velmi dlouho uschovati, stává se pěstění i ve velkých roz-měrech dosti výnosným. V Anglii a ve Francii pěstuje se vedle jablkového celeru hojné též odrůda, při níž přispěním vhodné kultury nesílí kořen, nýbrž řapíky listů. Řapíky bývají až přes 3 cm silné a upotřebuji se pro kuchyni zvláštním způsobem bílené; chuti jsou příjemně aromatické a zastupují v zimě řetkvičku. Krátký kořen a srdcová nať dávají se do polévek k masu. V požadavcích pěstování neodchyluje se celer k bílení či řapíkový valně od jablkového. Sází se na užší (45 cm) záhony do tří na 15 cm prohloubených rýh na 1 m od sebe. V létě se hojně zalévá, ale nepřihnojuje, občas se okopává, při čemž se tu a onde narostlé postranní výhonky odlamují. Současně zahrabují se též původní brázdy, až se konečně nabude podélných hrůbků kol sazeni zvýší 15-20 cm. Než se rostlina přihrnuje, obalí se až pod samou nať slamou a k té se teprv zem nahrne. V tomto obalu zbělí řapíky úplně. Přihrnování země není ostatně tak nutné, jako obalená slámou. Před nastavšími mrazy vyzvednou se rostliny i s kořeny ze země, přenesou se do sklepa nebo podobné místnosti, kde nemrzne, tam se 15— 20 cm hluboko do písku neb země založí. Ochrana před myšmi a vzduchování je celá další práce. Chceme-li míti řapíkový celer až pro jaro, tu sejeme o něco později, tak aby sázení připadlo na prostřed měsíce srpna. Do slámy zavázané a ohrůbkované rostliny se před zmrznutím chrání chvojí, přes niž se hodí vrstva listí. Tak dostane se na jaře výborná zelenina.
Z původního znění Katechismu zelinářství, z přelomu 19./20. století, z dob Františka Ferdinanda d’Este
