Vytrvalá bylina vyrůstá z podzemní kulovité, cibuli podobné hlízy, jež je obalena sít’natě rozpadlými šupinami ze zbytků listových pochev. Přízemní listy v růžici jsou čárkovitě kopinaté, 10 až 20 cm dlouhé, brvité, zřídka olysale, dole obalené 1 až 2 blanitými, bělavými a pochvovitými listeny. Velké fialové, řidčeji bílé nebo fialově čárkované květy jsou na kratičkém stvolu téměř přisedlé na hlíze. Má 6 zřetelně vydutých, podlouhle obvejčitých, uvnitř naspodu lysých okvětních cípů. V trubce ukryté 3 tyčinky mají nitky lysé a jsou kratší než hřebenitě rozdřípené 3 blizny. Semeník a dolní část velmi dlouhé květní trubky je pod zemi; nad ní ční jen hořejší část květní trubky, obalená dole, blanitým listenem a rozdělená nad zemí v 6 okvětních cípů. Celý květ nelze v celku utrhnout; spodní část se semeníkem zůstane vždy v zemi. Čnělka je nitkovitá, velmi dlouhá a nahoře rozdělená ve 3 nálevkovité díly. Semeník se za plodu mění v trojpouzdrou tobolku, dozrávající nad zemí, neboť stvol se později prodlužuje. Obsahuje četná kulovitá semena. Kvete v březnu až květnu (podle polohy).

Roste na lukách a na travnatých místech v lesích, z pahorkatiny až do subalpinského pásma v horách. U nás se vyskytuje hojněji jen v karpatské oblasti na Slovensku od Banské Bystrice & Lučence po Babiu Góru, Kriváň, Fatru, Tatry a také v Šariši. V Čechách a na Moravě je velmi vzácný.

Kromě šafránu Heuffelova roste u nás divoce ještě šafrán bělokvětý a šafrán banátský. Mnoho jiných druhů se pěstuje v zahradách pro ozdobu a někdy také zplaňují. Nejčastěji se tu setkáváme se šafránem bělokvětým a jeho četnými zahradními odrůdami, které mají květy bílé, fialové nebo červenofialové; rozkvétají často již počátkem března. Divoce roste u nás jen na několika místech, ale zato je velmi hojný v Alpách, kde zjara pokrývá svými květy často celé louky. Celkem je známo asi 80 druhů různých šafránů; jsou rozšířeny hlavně ve Středozemí a v Asii. K severu zasahuje jen několika druhy. Jako užitková rostlina se dříve u nás pěstoval tak jako v Rakousku, Německu i jinde v Evropě šafrán setý (Crocus sativus). Pochází patrně z Řecka nebo z Asie. Podobá se dosti šafránu Heuffelovu, ale kvete na podzim od září do listopadu. Jeho vonné blizny jsou kořením, léčivem i barvivem; vytrhávají se z květů a suší nad ohněm. Pěstoval se odpradávna. Mluví se o něm již ve starých papyrusech, v bibli a byl dříve velice ceněn. Jeho sláva vsak z větší části pohasla. Dříve se přidávalo několik sušených blizen do hovězí polévky; zbarvuje ji slabě žlutě a dodává jí příjemnou vůni a chuť. Nejvíce šafránu se pěstovalo před válkou ve Španělsku, které sklidilo ročně 70 až 100 tisíc kg tohoto koření a léčiva. Ve střední Evropě však bylo od jeho pěstování upuštěno již před dávnými lety, protože šafránové kultury jsou velmi nákladné a vyžadují mnoho pracovních sil.

Zdroj: A.Pilát, O.Ušák