Všecky řetkvovité rostliny zelinářské patří do jediné čeledi, potažmo do jediného rodu a jsou jich botanické znaky skoro totožné, liší se mezi sebou toliko jiným tvarem a vlastnostmi zdužnatělých kořenů. Nejznámější všech je řetkvička (Raphanus sativus var. radicula). Dle tvaru rozeznáváme kulaté, vejčité a dlouhé, dle barvy růžové, cihlově červené, nachové, žluté, bílé nebo dvoubarvé. Některé odrůdy dospívají o týden dříve, než jiné a platí tak za ranné, které však též i menší nati tvoří, z kteréž příčiny se jich lavně ku pěstování v pařeništích používá. Odrůdy dlouhé doporučují se především pro dobu letní, jelikož tak rychle nevyšeptají jako kulaté. Vyšeptání je však též příznak nedostatečné vláhy v půdě; kde se vydatně zalévá, není se vyšeptání předčasně tak příliš obávati.

Retkvička vysévá se počínaje lednem, málo kdy však sama o sobě, nýbrž skoro vždy s jinou zeleninou jako mezisadba. Semeno nemá se nikdy rozhazovati nýbrž prsty, štipcem za stálého mnutí po povrchu země roztrušovati. Řetkvička vyžaduje k náležitému zdaru dobré a kypré země, ne však čerstvě hnojené. Je-li po ruce záhon v teplé poloze — podél výslunné stěny — možno první výsev do volné půdy již v březnu provésti. Za obyčejných okolností počíná se síti na venek až v dubnu, na dále pak opětuje se výsev každých 14 dnů. Nezanedbá-li se pravidelné zalévání za panující suché povětrnosti, možno, po celé léto trh čerstvou řetkvičkou opatrovati. Kdyby snad nastaly nepředvídaně pozdní musí se sadba vrstvou slámy nebo rozbalením slaměnek krýti. Pro letní setí jsou výhodnější záhony v polostínu.

Jako v pařeništi, tak i venku je řetkvička často pouhou mezisadbou, mezi květák, celer, okurky – rovněž často i sadbou přechodní, kdy po sklizni neb před novosadbou na nějaké tři týdny zůstávají záhony neosázeny. Na semeno ponechají se pěkné rostliny, které v krátkém čase po sklizení ostatních do květu vyhání; případně mohou se i takové rostliny na zvláštní záhon přesázeti. Nepřesazované dávají však více i pěknější semeno. Semenice mají míti prostory kol 50 cm. Kde řetkvička je zásadně rostlinou jeduoletou je řetkev (Raphanus sativus rapiferus) rostlinou dvouletou, nebo aspoň se co taková všeobecně pěstuje. Pěstění řetkve je mnohem starší než řetkvičky a tím také lze vysvětliti to množství odrůd, jaké dnes cenníky firem semenářských vykazují. Dle tvaru jsou i zde odrůdy s dlouhým a koulovitým kořenem, hlavní rozdíly jsou ale v době dospívání, tak odrůdy řetkve zimní dospívají pozdě, za to vytrvají po celou dobu zimy, kdežto druhy řetkve letní potřebují jeli kratší doby k vývoji, za to ale musí se ihned spotřebovat, jelikož záhy dobrých vlastností pozbývají. Zimní řetkve jsou černé, růžové, červené nebo violkově červené; letní řetkve jsou bílé, žluté nebo též černé, tyto jsou z pravidla jemnější, lahodnější a daleko ne tak perné jako zimní.

Řetkev potřebuje, má-li jak patří narůsti, hluboko zpracované půdy ve staré síle a v teplé poloze. Bylo-li čerstvé hnojeno, stává se méně chutnou a také i dřevnatí. Kdyby se ukázala půda příliš chudou, musí se dávkou guana neb kostní moučky vzrůstu přispěti. Semena nekladou se nikdy dříve až ku konci června, při příliš časném setí vybíhají jednotlivé rostliny rády do květu a jsou k požitku nezpůsobilými. Semena kladou se obyčejně do rýh asi 2 cm hlubokých a na 60 cm od sebe vzdálených; po vzejití osamotní se rostliny nejprv na 10 cm, později až na 30 neb 40 cm – dle toho, jak narůstají, se vždy probírají. Letní řetkev seje se výminečně již od polovice května, obyčejně na okraj záhonů osázených cibulí, fazolemi neb okurkami. Několikerým výsevem lze po celé léto čerstvých řetkví získati; jakmile sadba vždy vyspěje, musí být co nejdřív sklizena. Zimní řetkev dobývá se ze země v říjnu, vystříhejmese při tom každého porušení ; listy se olámou až na samé srdéčko, načež se kořeny založí do jámy asi 1 m hluboké a slamou vystlané, na vrch dá se rovněž vrstva slámy, která se pak dříve vyzvednutou zemí pohází. Když nastane mírné počasí, jáma se otevře a žádoucí množství se vybere. Sklep se k přezimování naprosto nehodí, jelikož kořeny příliš vysychají — zcvrkají.

Z původního znění Katechismu zelinářství z přelomu 19./20. století, z dob Františka Ferdinanda d’Este