Petržel (Petroselinum sativum) pěstuje se pro dvojí účel, buď k vůli kořenům — petržel kořenová — nebo k vůli nati — petržel zelená. Prvnější dělá velké, dosti tlusté kuželovité kořeny, kdežto odrůdy druhé skupiny nemají kořen než slabý, za to ale je jich nať bohatší.

Kořenová petržel seje se na jaře jak možná záhy; pokud se týče požadavku co do půdy, rovnají se tytéž povaze mrkve a také i další pěstění je totožné s pozdní mrkví. Nejlíp je síti do řad, ale málokde se toho dbá, an je zdánlivé setí rozhozem pohodlnější. Několikeré okopání, vypletí a protahání, to je celá práce za léto. V říjnu se kořeny vyrýpají a založí se do písku ve sklepě, při čemž se skoro všecko listí odejme. Na semeno vyberou se pěkné kořeny, které tak, jak u mrkve udáno, na záhony se vysázejí.

Petržel zelenou je nejlépe vysévati od časného jara až do podzimku v obdobích 3 týdnů do řádek asi 20 cm od sebe vzdálených: nejčastěji dělají se z ní obruby kol záhonků, kamž se semeno přímo vysévá. Aby se klíčení urychlilo, musí se záhonky stále při vláze udržovati. Další péče záleží v pletí, okopávání a zalévání. Pro potřebu uřezuje se celá nať nad kořínkem, čím mladší, tím je lepší, proto se sadba stále obnovuje. Aby dosaženo bylo zelenky hodně časně, seje se semeno hned v lednu neb únoru po dolejší straně v pařeništích, pro jinou zeleninu založených. Jinak možno síti v srpnu do studeného pařeniště, které se na zimu dobře proti mrazům opatří a případně i teplými obklady hnoje zahřívá, čímž docílí se po celou zimu čerstvé zeleně. Mezi setbou petržele bývá pravidelným hostem ostře jedovatá plevel — kozí pysk (Aethusa Cy-aapium) — jejíž nať nápadně nati petržele se podobá: aby nenastalo při trhání petrželové natě snadné přimíšení listů kozího pysku, čímž by mohla nastati otrava, užívá se ku pěstění nti zeleno skoro výhradně odrůd s natí více či méně zkadeřenou, čímž se snadně od jedovatého plevele rozezná.

S cibulí kořenovou není záměna možná, jelikož kozí pysk zdužnatělých kořenů netvoří. V nedostatku pomůcek pro zimní pěstění vatové petržele možno si vypomoci petrželí kořenovou. Menší kořeny narovnají se ve sklepě do jehlanců tak, aby krčky přišly ven, vše prosype se pískem a občas pokropí. Za týmž účelem užívá se také zvláštních válcovitých neb homolovitých hliněných nádob, opatřených kolkolem množstvím otvorů, jimiž se kořeny prostrkají, aby jen krček vyčuhoval. Vnitřek napiní se pískem a udržuje při vláze; takový hrnec postaví se pak do tepla a kořeny záhy vyraší.

Z původního znění Katechismu zelinářství z přelomu 19./20. století, z dob Františka Ferdinanda d’Este