Mrkev, tak jak dnes ji pěstujeme, pochází nejspíš z křížení dvou druhů, domácí Daucus Carota a severoamerické D. maritimus a je původu prastarého. V dlouhé řadě odrůd jsou patrny dvě hlavní skupiny, při jedné prodlužuje se kořen od krčku zcela povlovně do špičatého konce, u druhé tvoří kořen o málo dole zúžený válce, zakončený zcela tenkým, kořenovým násadcem. — Tyto poslednější druhy bývají obyčejně označovány názvem „karotky“ a skoro vesměs mnohem dříve dospívají, než mrkve skupiny kuželovité.

Mrkvi daří se nejlépe v hluboko zkypřené, výživné, na vápno bohaté půdě, která byla rok před tím vyhnojena. Při čerstvém hnojení žene mrkev přílišně do natě a kořen bývá rozdvojený. V nejhorším případě může se pohnojiti před setím dobře proleželým kompostem, přidání něco guana nebo holubího trusu osvědčilo se dobře. Při normálním pěstění má být pozemek vždy již v podzimku pro dlouhou mrkev až na 50 cm do hloubky drobně propracován. U nás seje se skoro vždy rozhozem, ale i setí do řad má mnoho výhod. Před setím musí se semena v rukou důkladně promnouti, aby se kotvicovité osiny, jimiž se navzájem zachycují, olámaly, načež se semeno s trochou písku neb popele promísí. Bez takové preparace byla by stejnoměrná, řídká setba zhola nemožnou. Setí do řad usnadnuje okopávání a pletí po dobu léta značně; řady dělají se na 15-20 cm od sebe. Dopadne-li výsev příliš hustě, nutno rostliny hned z mládí na mezery 3-4 cm protahovati. Po protahání musí se záhony lehce překropiti. Později protahují se podruhé tak, aby byly mezi jednotlivými rostlinami mezery 8-10 cm. Vytahaných mrkviček použije se jako novinky pro kuchyni. Při půdě příliš lehké musí se záhony po zasetí zváleti nebo uplácati.

Další práce záleží v okopání a vypletí zá-honů. Zalévá se jen mimořádně. Trvá-li totiž sucho trochu dlouho, musí se každodenně záhony zavodniti. Nejčasněji přikročí se k výsevu v březnu, jakmile tomu povětrnost dovolí a půda trochu proschne. Použije-li se k tomuto výsevu druhů ranných, musí se o to dbáti, aby, jak dospějí, ihned byly spotřebovány, any tyto záhy na jakosti tratí, zůstanou-li déle státi. V tom případě musí se též výsev za nějaké 3-4 týdny opětovati, aby bylo o dorost postaráno. Pro potřebu zimní, vlastně pro podzimek, seje se mrkev v dubnu. Pro onen první výsev je nejlepší mrkev holandská, pro druhý frankfurtská, pro podzimek pak brunšvická neb altringhamská. Rannou mrkev možno ještě v květnu síti, musí však být o náležité zalévání postaráno, an doba prvního vzrůstu spadá do nejsuššího období. Někde je v obyčeji síti mrkev již v pozdním podzimu pro příští jaro, má to však jen tom případě význam, pakli se zima až do jara protáhne nebo je tuze mokro, že nelze k setí tak záhy přikročiti. K rychlení, tedy ku pěstování v pařeništích pod okny, používá se skoro výhradně druhů s krátkým kořenem jako pařížské a holandské. Pařeniště zakládá se již v prvních dnech ledna, ale nesmí být tuze horké.

Po odpaření nanese se na hnůj vrstva země v síle 25-30 cm a semeno se ihned zaseje. Mezi mrkev může se současně ranná brukev a kapusta vysíti, které se pak záhy po vzejití musí jinam přepíchati. Hlavní věcí při setí je, aby byla semena řídko rozseta. Jakmile rostliny vzešly, musí se pařeniště, pokud lze, denně provětrávati, čím je tepleji neb výslunněji tím více, aby nať přílišně nevytáhla. Pařeniště však musí být obkladem hnoje a dobrou krytbou opatřeno, aby mráz dovnitř nevnikl. Se zálivkou nutno zpředu šetřiti, teprve později se vody přidá. Když setba trochu povyrostla a mezisadba byla vypíchána, rostlinky se protrháním osamotní a vyplejí. Kdyby bylo pařeniště příliš nízké, nutno je trochu zvýšiti. S přibývajícím vzrůstem se stále ty nejvyspělejší mrkve pro kuchyni protahují, aby zbylé měly více vůle. Na jednu zvláštnost dlužno zde poukázati. Válcovité druhy mrkví karotky dělají zprvu zrovna tak tenký, mrcasatý kořínek, jako mrkve dlouhé, kuželovité, proto nechť nikdo nedá se tím mýliti, aby hned v prvním stadiu o pravosti druhu chtěl, úsudek pronésti.

Z prvu je i barva kořínku světlá a nabývá týž tvaru a vlastní barvy teprv v době dalšího vývoje vlivem světla a vzduchu. K uschování pro dobu zimní hodí se jedině druhy pozdní a dlouhokořenné. Nejlépe při piné svěžesti dá se mrkev udržeti, zahrabe-li se prosté do země. Oklestěná mrkev sváže se do malých otepí a tak kolmo do země založí, aby i nad ní byla vrstva země asi 6 cm silná. Při silnějších mrazích pokryje se záhon vrstvou listí neb slámy. Na semeno vyberou se nejlépe utvářené kořeny z oněch přezimovaných a nasází se na vzdálenost 60 cm na záhony tak, aby stály zároveň se zemí. Přezimování semenic je totéž, jako u mrkve pro spotřebu, a musí i ranné druhy, které se k účelu těžení semen zvlášť později rozsévají, stejným způsobem být v zemi uloženy. Chraňme se sázeti semenice někam na blízko, kde rostou divoké mrkve. Tyto kvetou současně a jich sprášení je velice nebezpečné, mohly by z toho semene přijít mrkve bez mrkvového kořene. Nejprve dozrávají středové okolíky a je záhodno tytéž zvlášť sebrati, jet z nich nejlepší semeno.

Z původního znění Katechismu zelinářství z přelomu 19./20. století, z dob Františka Ferdinanda d’Este