Ze zelin listnatých, jichž hlavně Francouzové znají celou řadu, jako zelí dřeňové, kravské, palmové, má pro naše poměry hospodářský význam toliko jarmuz či kadeřávek (Brassica oleracea, acephala). Nižší nebo vyšší košťál nese bohatou kštici hluboce vyštěrbených a mnohonásob zkadeřených listů, které jsou obyčejně světleji neb temněji violkově zbarveny.

Pod jménem pérovitých jarmuzů pěstují Francouzové celou řadu bíle, růžově neb namodrale zbarvených odrůd, které i více neb méně peřitě rozeklaným listem i se liší. Druhy ty však naši zimu nesnášejí a musily by se na zimu vyndati a do květníků zasázeti. Jarmuz vyžaduje živné, raději vlhčí než suché půdy. Pokud se polohy týče, není ani tak vyběračný jako ostatní zeleniny a roste i v stínu stromů. Druhy nízké mají tu výhodu, že je sníh lépe zakryje, za to ale bývají myšmi mnohem vice vyhledávány než vysoké. Všecky druhy sejí se v březnu — dubnu rozhozem do volné půdy. Vzejdou-li příliš hustě, protahují se, v červnu pak se na vykázaná místa rozsazují.

Nízké odrůdy, které také, dříve se rozkládají, mohou býti i o měsíc později sety a sázeny. Vzdálenost jednotlivých rostlin od sebe počítá se na 45 cm., při rannější sadbě až na 60 cm. Během léta se záhony okopávají a zem se k jednotlivým sazenicím trochu přihrne. Na zimu se rostliny buď vyzvednou a někam do chráněné polohy založí, nebo se na záhonech ponechají a jen chvojí neb slamou pohodí; podobně opatří se potom i ony založené. Rostliny sice nezmrznou, ale změny povětrnosti způsobují zážeh, čímž zevnějšek mnoho trpí. Nepřáteli jarmuzu jsou myši, které se rády pod keře uhnizdují. Pro trh řeže se celá listová korunka, košťál nechá se státi, není-li nutno pozemek opětně znovu osázeti, dávají nově rašící pupeny další sklizeň.

Z původního znění Katechismu zelinářství z přelomu 19./20. století, z dob Františka Ferdinanda d’Este

Nové články