Cibule kuchyňská (Allium Cepa) je dvouletá rostlina, jejíž kultura jest tak stará jako historie lidstva, původní její domovina je neznáma. V zahradách pěstované četné odrůdy rozeznávají se nejen tvarem a barvou cibule, nýbrž i příchutí, která je brzy sladce lahodná, jindy zase ostrá. Pro pěstování ve velkém na poli používá se u nás skoro výhradně žlutočervené ploché odrůdy žitavské, která však jest pouhou místní odrůdou druhu erfurtského. Ostatní druhy pěstují se výhradně v zahradách ze semene. Dle toho také je zařízeno pěstování buď jednoleté nebo dvouleté.

Cibule, ať přináleží kterémukoli druhu, vyžaduje zcela volné polohy a teplé, spíše lehčí půdy, která byla rok před tím dobře vyhnojena a kde byly zelniny před tím pěstovány. Čerstvé hnojení je naprosto škodlivé. Nejlepší půda je písčitá červenice nebo černava, která má být vždy již v předchozím podzimku pečlivě propracována. Kdyby se nemohlo ku zkypření půdy v podzimku z jakýchkoli příčin přikročiti, musí se tak státi jak možno záhy na jaře, aby do doby sázení půda byla jak náleží kdyby se ukázala půda příliš chudou, smí se přihnojiti toliko zcela zetlelým kompostem. Nebylo-li by nic jiného po ruce než čerstvá mrva, tu musila by se jen na povrch záhonů v podzimu rozházeti, z jara pak by se slamnatá část odklidila a zbytek motyčkou zasekal. Při jednoleté kultuře běží o to, léta náležitě vyvinutých cibulí vypěstovati.

Za tím účelem seje se semeno časně z jara, hned jak půda, oschla, rozhozem asi 100 gramů na ar. Záhony se na povrchu hráběmi zasekají a vše se důkladně prkénky ušlape, naposled se plocha znovu uhrabe, je-li potřeba, zaleje. Asi 14 dnů po vyjití rostlin přejdou se záhony, a kde je setba příliš hustá, dle okolností se vytahá, potom se záhony setlelým hnojem posypou a ihned překropí, aby rostliny, jimiž bylo pohnuto, netrpěly. Nadále ponechají se záhony netknuté, více se nezalévá. Někde seje se semeno do řad, což má mnoho výhod před setím rozhozem. Síti může se též řádkovým strojkem. Záhony se před tím zválí. Řady táhnou se na 15-20 cm od sebe. Semeno má přijít asi 1 cm do země. Asi za 14 dnů po vzejití protahují se semenky na 5 cm od sebe a mezery se okopají, což se několikrát za léto opakuje, vždy ale jen zcela povrchně, jelikož hlubší okopání cibulím škodí. Někde je zvykem, že když cibule patřičné velikosti nabyla, nať se nohou rozšlápne nebo rukou zadrhne, tím má se zrání uspíšit, účinek je ale nejistý a také se nedá poškození toto nijakž odůvodniti. Doba zrání ukáže se žloutnutím natě a končí sklesnutím a usycháním téže, což neřídí se dle kalendáře nýbrž dle panující povětrnosti, zřídka kdy také u všech rostlin současně. Proto je nejlépe, záhony občas přejíti, a co dospělého, vytahati. Dodržuje-li deštivá a chladná povětrnost a cibule nechtějí dozráti, nezbude než je vytahati a v otýpkách někam pod kolnu rozvěšeti.

Chceme-li hodně časně větších cibulí vypěstovati, seje se semeno na začátku března do poloteplého pařeniště, načež se rostliny po náležitém otužení, když třetího listu dosáhly, na připravené záhony vysází. Před sázením přeřízne se nať a též kořeny se zkrátí; sází se jen tak hluboko, co by kořen byl zemí přikryt, mezery drží se na 10 cm, řádky pak na 15 cm od sebe. Hned po zasázení musí se zaliti, což opakuje se i na dále, jak po-třeba káže. Při dvouletém pěstění seje se semeno od konce března do poloviny května hodně hustě do svobody, do hodně hubené země. Setba zalévá se, je-li toho zapotřebí, jen potud, než rostlinky několik listů vytvoří, na dále se vůbec nezalévají. Rostliny vytvoří jen zcela malé cibulky, z nichž se ještě těch větších pro potřebu kuchyně, hlavně k nakládání použije, kdežto ony zcela drobné uschovají se v pytlíkách blízko kamen zcela suše, jelikož jedině takové v příštím roce do květu nevybíhají. Tyto cibuličky — sazečky — vysazují se na jaře na vzdálenost 12-15 cm a to tak hluboko, aby jen krček zcela málo ze země vyčníval. Když jsme, jak výše uvedeno, postupně větší množství vyzrálých cibulí sklidili, rozložíme je někam v suchém, vzdušném místě, kde jsou před deštěm chráněny, na prkna, k dozrání.

Zde odumřou nati i kořeny úplně, načež se cibule k uložení na zimu připraví. Později přendají se na vzdušnou půdu, řídce se rozloží a občas promíchají, aby všeliká vlhkost z nich se vypařila. Když pak větší zimy nastanou, shrnou se cibule na hromádky zvýší 45 cm a přikryjí se slámou a šatstvem, aby se zmrznutí jich zabránilo, jelikož by pak snadně po roztání hnilobě podlehly. Během zimy musí se občas přebrati a nakažené odstraniti. Čím jemnější odrůdy se pěstují, tím větší opatrnosti při ukládání dlužno jim věnovati, jelikož právě tyto delikatesní cibule nejsou tak trvanlivé jako obyčejné, proto je lépe tytéž co nejdříve spotřebovati. Na semeno vysadí se část pěkných, dobře uchovaných cibulí na jaře v dubnu na záhon na vzdálenost 40 – 45 cm. Květní stvoly přiváží se k hůlkám, aby se polámání předešlo. Při větší spotřebě semen připevňují se delší tyčky vodorovně podél řad semenic a květné stvoly se k nim přivazuji. Asi v srpnu semeno dozrává, stvoly se uřežou a svážou do otýpek a pověsí na suchou vzdušnou půdu k dozrání.

Z původního znění Katechismu zelinářství z přelomu 19./20. století, z dob Františka Ferdinanda d’Este